Ženské tělo v realitě – 1. díl

Tichá bojovnice - Příběh ženy s endometriózou

Tento příběh je pro ženy, které všechno zvládají (aspoň navenek).

Pro ženy, které jsou okolím vnímané jako silné, spolehlivé a schopné. Pro ženy, které si zvykly fungovat, neobtěžovat okolí a neříkat si o pomoc. Pro ženy, jejichž tělo se nakonec ozvalo – bolestí, únavou, vyčerpáním…a někdy bohužel i nemocí.

„Mám endometriózu.“

Když ke mně poprvé má dnes dlouholetá klientka přišla, začala větou: „Mám endometriózu, útvary mi prorůstají až do střev. Přišli mi na ni až po několika letech snažení o miminko, které nám s manželem nevychází.“

Nemoc přišla až ve chvíli, kdy se tělo zastavilo na úrovni, kterou už nešlo obejít. Endometrióza nebyla jen na děloze, ale i hluboko ve střevech.

Přesto nepopisovala typické silné menstruační bolesti, jaké si s endometriózou většina žen spojuje. „Nemám ty klasické šílené bolesti, jak se říká. Jen mi není dobře. Bolí mě skoro každý den břicho - žaludek a spoustu jídel mi nedělá dobře. Často zvracím a trpím částým chozením na záchod. Jsem strašně unavená… chtěla bych fungovat, ale nejde to.“

Žena, která celý život fungovala

Byla to žena, která celý život zvládala. Vystudovala vysokou školu. Měla velice dobrou práci, kde byla ve vedoucí funkci. Hodně jejich blízkých ji obdivovali jak to vše zvládá. Taká má skvělého partnera, který jí je do teď velkou oporou. Hodně sportovala, aby vypadala dobře. Zvenčí její život vypadal téměř dokonale. Nikdy si na nic nestěžovala. Byla „hodná holka“. Spolehlivá. Výkonná. Perfektní. Ta, na kterou je spoleh. Zvykla si všechno zvládat sama. A tak dlouho jela na výkon, že si ani nevšimla, kdy přestala vnímat sebe.

Tiché bojovnice

V praxi často vidím, že právě tyto ženy – tiché bojovnice – nemusí mít dramatické menstruační bolesti. Jejich tělo ale bolí jinak. Jsou dlouhodobě vyčerpané. Rozlámané a bolavé. Unavené tak, že ani spánek nepřináší úlevu. Jako by celé tělo neslo napětí, které se nedá vyplakat ani „vydržet“.

Často jsou to ženy, které dlouhé roky fungují ve výkonovém režimu. Ne proto, že by chtěly soupeřit. Ale proto, že se naučily být silné, spolehlivé a „funkční“. Dělají věci, protože se to očekává, protože okolí, práce, systém. A málokdy se ptají, co chtějí ony samy. Postupně se z očekávání stává vnitřní tlak. A z tlaku norma.

Když tělo řekne: „Takhle už ne.“

U této ženy nebyla endometrióza náhlá. Byla spíš vyústěním dlouhého období, kdy tělo fungovalo na úkor sebe. Jako by se snažilo říct: „Takhle už to dál nejde.“ Možná endometrióza někdy skutečně zastavuje. Možná skrze bolest a únavu volá po změně směru. Nemám na to jednu definitivní odpověď. Velmi často, ale vidím, že tělo těchto žen si žádá zpomalení. A nový způsob bytí.

Co je dobré u endometriózy pochopit

Endometrióza není jen onemocnění dělohy. Je to stav, který se dotýká celého těla.

V praxi ženy s endometriózou často netrápí jen bolest při menstruaci.

Mnohem častější je kombinace:

• dlouhodobé únavy

• trávicích potíží

• citlivosti na stres

• pocitu, že tělo „už nezvládá to, co dřív“

• časté nemocnosti

Endometrióza je spojena s chronickým zánětem, který neovlivňuje jen pánev, ale i střeva, imunitu, nervový systém, prostě celé tělo.

Proto se často objevují potíže s trávením, nadýmáním, průjmy nebo bolesti břicha, které na první pohled s gynekologií nesouvisí.

Velkou roli hraje i dlouhodobý stres – ne ve smyslu „psychika to způsobila“, ale ve smyslu přetíženého nervového systému, který je roky v režimu výkonu a pohotovosti.

Jak jsme s klientkou pracovaly?

U žen s endometriózou je častá představa, že řešení musí začít hned u hormonů. V praxi se mi ale znovu a znovu potvrzuje opak.

U „tichých bojovnic“ je tělo často dlouhodobě vyčerpané. A vyčerpaný systém není připravený na další tlak, změny a zásahy. Nejdřív potřebuje dobít baterie.

Naše práce proto nezačínala snahou něco rychle „spravit“. Začínala podporou těla jako celku. Prvním krokem bylo zklidnění nervového systému. Bez pocitu bezpečí nemá tělo prostor regenerovat. Současně jsme se věnovaly podpoře trávení, protože právě střeva jsou úzce propojena se zánětem, imunitou i hormonální rovnováhou.

Postupně jsme snižovaly celkovou zánětlivou zátěž a učily se většímu respektu k rytmu těla a cyklu.

Nejít proti tělu. Ale začít s ním spolupracovat.

„Možná se už k tomu shonu nikdy nevrátím.“

Jedna z nejsilnějších vět, která zazněla, přišla po delší době společné práce:

„Pořád mám tendenci si říkat, že už můžu jet zase na sto procent. A pak zjistím, že to chce ještě čas. Možná se už k tomu shonu nikdy nevrátím. Možná mě moje tělo učí zpomalit… a změnit se napořád.“

Myslím si, že právě to bývá pro tiché bojovnice nejtěžší. Dovolit si zpomalit. I když jsou zvyklé vydržet mnohem víc.

Často mám pocit, že si neuvědomujeme jednu zásadní věc: naše tělo nám neustále něco říká. Ukazuje nám, že způsob, jakým fungujeme, pro něj nemusí být dlouhodobě udržitelný. Možná cílem není „nabít baterie“ a vrátit se zpět do stejného režimu, ale dovolit si změnu, která bude skutečná a trvalá.

🤍 Pokud se v tomto příběhu poznáváš, nejsi sama. Tvoje tělo není problém. Možná jen dlouho neslo víc, než by mělo.

Tento příběh je jen začátkem. V dalších dílech série Ženské tělo v realitě se budu věnovat jednotlivým souvislostem podrobněji – trávení, nervové soustavě, zánětu, hormonální rovnováze a cestě, kterou tělo někdy potřebuje, aby se mohlo nadechnout.